Jan Modrák: Osobní deník (nejen) o videohrách

Právě čtu Isaacsonův životopis Steva Jobse. Je to výborná kniha a já si při jejím čtení vzpomněl na krátkou epizodku, kdy Apple vstoupil na herní trh. Tedy, ne že bych to sám zažil, ale před lety jsem o tom kdesi četl a bavil se tím, jak úžasně zajímavá 90. léta v tomto oboru byla - i dnes se herní branže jeví poměrně rizikovou, ale proti tomu, co se dělo tehdy, jsou karty rozdány naprosto jasně. V půlce 90. let byly náklady ještě dostatečně snesitelné na to, aby si svou vlastní konzoli mohl vyrobit kdekdo a hráči tak velmi snadno mohli utratit nemalé peníze za přístroj, na který pak prakticky neexistovaly hry. Pippin je pouze jedním z dlouhé řady takových případů.

Bylo to v roce 1995, tedy v období mezi dvěma vládami Jobse, které pochopitelně v knize není detailně popsané. Tehdy se Apple spřáhnul s Bandai a společně vytvořili herní konzoli Pippin, která byla jakousi osekanou verzí Power Macu, obsahovala modem a upravenou verzi Mac OS (některé parametry včetně pozoruhodného ovladače jsou zajímavé, viz Wikipedia). Tvůrci měli ambice vytvořit multimediální přístroj za snesitelnou cenu, nakonec to ale skutečně byla především herní konzole. A v této kategorii už byla cena spíše nesnesitelná - 599 dolarů bylo zkrátka příliš, obzvláště když se ve stejném roce na trh dostala PlayStation (299 dolarů) a Saturn (399 dolarů). Jak zpíval Sinatra, "It was a very good year."

Bandai rychle pochopilo svůj omyl a výrobu velmi záhy ukončilo - vyrobeno prý bylo necelých 100 tisíc konzolí a vytvořeno bylo minimum her (celkem jen 18, viz krátké video). Většinu prý tehdy vyráběli přímo v Bandai, svou stopu v historii Pippinu ale zanechalo i Bungie s hrou Super Marathon, což byl port dvou první dílů jejich trilogie. Pokud chcete vědět víc, googlujte, případně shlédněte tenhle test na YouTube.

Role Apple ve výrobě byla zřejmě minimální - produkci, distribuci i marketing mělo pod palcem Bandai a v Apple přístroj skutečně jen vymýšleli. Už na první pohled je zřejmé, že nezapadá do designové a funkční filozofie Steva Jobse (nebo vlastně kohokoliv příčetného) a nabízí se tak otázka: jak by taková stolní konzole podle Steva Jobse vlastně tehdy vypadala? A jak by asi vypadala dnes, kdy se o záměru Apple do herní branže čas od času hovoří? Třeba se to ještě dozvíme.

Aktuální kauza napodobeniny úspěšné hry Tiny Tower v podání Zyngy není nijak převratná. Čtyři příklady za všechny. Za prvé: slavná Zuma Deluxe od PopCapu okopírovala tehdy už pět let starou japonskou hru Puzz Loop. Za druhé: bestseller posledních let Angry Birds byl vytvořen na základě flashovky Crush the Castle. Za třetí: úspěšní vývojáři XBLA hitu Splosion Man se ohradili proti nápadně podobné hře MaXplosion od Capcomu, ačkoliv se sami velmi pravděpodobně "inspirovali" hrou Explodemon (vyšla sice později, ale její vývoj prokazatelně začal dřív, viz tento blog). A za čtvrté: iPhone hit Tiny Wings jeho autor zjevně vytvořil poté, co si zahrál o rok starší hříčku Wavespark. Život není fér.

Na hratelnost nelze aplikovat copyright (nebo to alespoň není tak jednoduché, zvlášť když jste garážoví vývojáři s omezeným rozpočtem, který nepočítá se soudními výlohami) a pravděpodobně se všichni shodneme, že je to dobře - pomáhá to evoluci her, což ostatně nejlépe dokazují všechny výše zmíněné případy, kdy je plagiát podstatně zábavnější než originál. Jason Kapalka z PopCapu prohlásil, že mu nevadí herní klony, pokud nová verze originál nějakým způsobem vylepší. To je docela rozumný přístup. Na internetu se ozývají hlasy (a někteří si opravdu neberou servítky), které tvůrce Tiny Tower obviňují z pokrytectví, protože se sami inspirovali hrou Sim Tower. Jenže to je právě pointa - zatímco tady šlo opravdu o "zdravou" inspiraci (obě hry toho kromě námětu nemají zase tak moc společného), Dream Heights od Zyngy je zcela evidentní plagiát Tiny Tower (údajně vytvořený poté co majitelé NimbleBit odmítli nabídku Zyngy na odkoupení firmy).

Je smutné, když se podobných "krádeží" dopouštějí velké firmy jako je Zynga (včerejší článek Edge popisuje, že jde o dlouhodobou strategii firmy) nebo Gameloft. Jak je vůbec možné, že firmy se stovkami vývojářů musí hledat inspiraci na indie scéně? A jak vlastně mohou kritizovat kopírování her, když se téhož (byť v jiném slova smyslu) sami aktivně účastní? Život není fér.

PS: Tématu se věnuje také včerejší sloupek Gamasutry. A dnes znovu v trochu teoretičtějším duchu.

Do evropské premiéry PlayStation Vita zbývá necelý měsíc a mě to nechává celkem chladným. Už nepatřím mezi early adoptery, kteří bezhlavě platí šílené sumy za hardware bez her. Vitu si časem zcela jistě koupím a předpokládám, že už někdy koncem roku nabídne dostatek zajímavých her. Kdo ví, třeba i samotná konzole už tou dobou bude zlevněná, i když mi ani současná cena při premiéře na rozdíl od řady analytiků nepřipadá nijak přemrštěná. Ostatně, na papíře mi Vita připadá o dost zajímavější než 3DS. Jenže, jak známo, k úspěchu herního hardware je ze všeho nejvíc potřeba software.

Proč o tom píšu - včera Neo Geo náhle oznámilo nový handheld, který by (o detailech píše Kotaku nebo hezky česky High Voltage) měl vedle 2 GB interní paměti v základu obsahovat dvacítku starých Neo Geo her. Což je bez ohledu na celou řadu neznámých atributů (výkon? cena? další hry?) hodně lákavá záležitost. A taky krok směrem, kde bych rád přenosné hraní rád viděl. Myšlenku rozvedu...

Handheldy neboli kapesní konzole pro mě zdaleka nejsou jen povyražením na cesty - to zmiňuju proto, že mi řada známých (často náruživých hráčů) říká, že by handheld nevyužili, protože jednoduše necestují. Myslím, že to je nepochopení podstaty kapesních konzolí - pro mě jsou v první řadě zosobněním jakési herní svobody. Game Boy a jeho následovníky vytahuju nejen v metru nebo letadle, ale i na záchodě, na lavičce v parku, ve frontě na poště nebo kdekoliv jinde, u počítače při instalaci Windows, v posteli před spaním nebo třeba u televize při reklamní přestávce. Pointa je zřejmá - handheld můžete na rozdíl od PC a konzolí použít kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv. Stačí pár minut relativního klidu.

Zároveň je třeba říct, že mám v případě handheldů diamentrálně odlišné očekávání než u PC a velkých konzolí. Z výše uvedených důvodů tam nechci hrát rozsáhlé hry vyžadující souvislou celovečerní koncentraci. Až na výjimky mi tam také nevoní komplexní 3D grafika, daleko raději si pustím nějaké povedené retro. A co je zajímavé - na handheldu jsem hrám z nějakého důvodu ochoten leccos odpustit. Na PSP jsem například spokojeně dohrál několik Lego her, na které bych na PC nebo konzoli v žádném případě neměl trpělivost. A nedávno jsem na PS3 zklamaně odložil Rayman Origin s tím, že si ho užiju na Vitě. Že bych na Vitě vzal na milost to, co na PS3 není dost dobré? Nemyslím, spíš jde o tu výše popsanou specifičnost. A odtud už je kousek k představě dokonalého handheldu...

Hry, hry, hry. O ty tu jde především. Některé snahy o technologickou inovaci (jmenovitě například Street Pass) jsou až směšně naivní, jiné určitý vliv na hratelnost jistě mít mohou a často i mají (3D obraz, senzor pohybu, GPS atp.), ale řeknu-li to na rovinu, do značné míry vývojáře vyrušují od koncentrace na to hlavní - na ryzí zábavu. Jsou studia, která to chápou a díky bohu se objevují kvalitní hry ušité na míru kapesnímu formátu. Jenže nerostou jako houby po dešti a je jich málo (jako by jich mohlo vůbec být dost!), takže zábavu často hledáme v minulosti. Retro je zkrátka na handheldech jako doma.

Vzhledem k tomu, jak často se o mobilních telefonech v čele s iPhonem hovoří jako o vrazích tradičních herních handheldů, překvapuje mě, že se ještě nikdo v herní branži neinspiroval právě Applem. A tím se konečně dostávám ke svému vysněnému handheldu. Opravdu, stačil by mi hezký a kompaktní design, pár tlačítek (proti iPhonu by už tohle byla nezanedbatelná konkurenční výhoda) a jakási herní verze iTunes s legální emulací starých konzolí a prodejem tisícovek retro her ve stejné nebo jen o málo vyšší cenové hladině, než na kterou jsme zvyklí z AppStore - navrch k nim samozřejmě vývoj původních prémiových her a zpřístupnení přístroje garážovým vývojářům. Jen si tu nevyčerpatelnou studnu herního potěšení představte - tisíce her z desítek platforem počínaje prvními konzolemi přes automaty a 8bitové počítače až po Nintendo 64. Všechno hezky na jednom místě, s přehledným a intuitivním prodejem za rozumné ceny. To by v tom byl čert, aby tohle neudělalo díru do světa! Možná ne takovou díru, jakou udělal Apple s iTunes, ale pořád pěknou díru se zajímavým obchodním potenciálem. 

O něco podobného se teď pokouší Game Gadget - strašně mu fandím, líbí se mi, ale obávám se, že jeho výrobce nemá dostatečnou sílu na to, aby podobný koncept dokázal na komplikovaném trhu prosadit. Má jí ale vůbec někdo? Představa, že si můžete na jednom přístroji vybrat takřka libovolnou hru vydanou v uplynulých třiceti letech, je ohromně lákavá, má však řadu zádrhelů - Sony a Nintendo svůj "back catalog" třetí straně neposkytnou a problémy budou dělat i další vydavatelé (o nevyjasněných právech například na hry z 8bitových počítačů nemluvě). Jestliže to měl Apple s iTunes složité, situace v herní branži je takřka neřešitelná. Je to daleko větší džungle, jsou tu nezanedbatelné náklady na portování a navíc si všichni po zkušenostech s iTunes a Steamem dvakrát rozmyslí, komu poskytnou svůj archiv. O chamtivosti některých, kteří se snaží dvacet let staré hry stále dokola prodávat za nesmyslné ceny, raději nemluvě.

Přitom je to vážně jednoduché. Můj vysněný handheld toho nemusí umět mnoho. Vlastně stačí jedna jediná věc: hry.

Nemám bohužel nejmenší tušení, odkud je tenhle nádherný obrázek a kdo je jeho autorem. Mohu se jen domnívat, že je to velký fanoušek Amigy ;). Pokud víte víc, podělte se, ať před ním můžu smeknout a požádat ho o větší verzi na wallpaper. Update: Autorem je Tony Bratincevic (viz jeho portfolio).

Neuvěřitelné se stalo skutkem, téměř po roce a půl jsem se dokázal přinutit k publikování dalšího rozhovoru, což je o to smutnější, že jsem tenhle rozhovor uskutečnil už někdy vloni v létě a jen jsem nenašel čas ho zpracovat. Zpovídaným je Lukáš Macura, který spolu s Markem Nepožitkem vlastní Cinemax, jedno z nejdéle fungujících (založeno v roce 1998) a stále produktivních vývojářských studií u nás. Osmdesátiminutový rozhovor si můžete stáhnout odsud (103 MB), případně využijte stále funkčního RSS feedu do iTunes (po jeho rozkliknutí ve svém prohlížeči získáte přehledný seznam všech mých dosavadních postmortemů).

K Lukášovi (a potažmo k Cinemaxu) mi ze všeho nejvíc sedí slovo "bojovník". Asi to neuslyší rád, ale ze Cinemaxu jsem měl vždycky pocit, že jejich hrám pokaždé chybí krůček k tomu, abych je mohl označit za opravdu vydařené. A především aby je ocenil trh. Ohromně je ale respektuju za to, že to neustále zkouší znovu a znovu a že se tvrdohlavě pouští na dost tenký led (ať už to je vývoj RPG her, nebo produkce na DSiWare). A také se mi líbí, že se na rozdíl od řady jiných malých studií o herní branži zajímají, sledují trendy a snaží se zkrátka prosadit - vyzkoušeli v našem prostředí sebevražedný model "zaplať co můžeš" a připravují (v našem prostředí nejspíš také sebevražednou) digitální distribuci Bez Ochrany. O svých názorech a výsledcích také občas poměrně otevřeně referují.

K rozhovoru. Lukáš začal vtipnou historkou o své maturitní práci (naprogramoval Mariáš), ale brzy už se dostal k Cinemaxu, který je jeho osudem. V Cinemaxu začali nikdy nevydanou ručně kreslenou adventurou Woody (tady najdete unikátní a pokud se nepletu nikdy nezveřejněné obrázky) a podobně neúspěšným ambiciózním Nodus Domini (velmi zajímavé video, rovněž dosud nikde nepublikované), pak už následovaly dokončené hry, mj. Ve stínu havrana, Necromania, Daemonica, Gumboy, Numen nebo Inquisitor. Později začali vytvářet hry i na již zmíněný DSiWare (nejznámější je Rytmik) a samozřejmě už mají za sebou i řadu titulů na iOS včetně posledního Gyra 13. Genezi vývoje v Cinemaxu se věnuje v první polovině rozhovoru, v druhé půlce pak následuje zajímavé vyprávění o pokusu prorazit v zahraničí - od 45. minuty Lukáš vypráví o Steamu, od 54. minuty se dostane na téma pirátství, od 59. minuty dojde na v našich poměrech unikátní vývoj pro Nintendo DS, posléze v 63. minutě také na zajímavé postřehy ze získávání ratingů a v 69. minutě pak hovoří o vývoji pro iOS. V závěru rozhovor trochu ztrácí výpovědní hodnotu kvůli svému stáří, za což se omlouvám - Gyro už dávno vyšlo (Cinemax potěšily pozitivní reakce médií i hráčů, ačkoliv prodejnost zůstala za očekáváním), alespoň se však chystá verze pro PC, která by měla vyjít s vylepšenou grafikou někdy ve 2. čtvrtletí tohoto roku.

PS: Používáte-li iTunes, můžete mi někdo potvrdit, zda se vám tam tento podcast načetl? Papírově by mělo všechno fungovat, ale nějak tam poslední díl nevidím.

Web Mapstalgia mě nadchnul na první pohled. Najdete tam desítky herních map, tak jak je hráči nakreslili podle paměti. Někdy ručně, jindy na počítači, někdy jde o povedená dílka, jindy o úsměvné čmáranice, někdy předloze dokonale odpovídají, jindy jsou dost mimo. Každopádně je to skvělý nápad pro nás nostalgiky a ač jsem si s tužkou a papírem nikdy moc nerozuměl, nedalo mi to a pustil se do překreslení mapy, která se mi do paměti zavrtala asi nejhlouběji. Výsledek vidíte níže. Žádný zázrak, vím, ale byla to zajímavá zkušenost - dost obdivuju všechny, kdo z hlavy dokázali vydolovat celé rozsáhlé levely, například z Shadow of the Beast nebo System Shocku. Na jaké mapy byste si troufli vy?

Příští čtvrtek se v Oku koná další díl akce Press Start. Tentokrát bude věnovaná FPS hrám a já budu jedním z aktérů. Na rozdíl od Petra Ticháčka, který diváky v prvním dílu velmi detailně provedl žánrem adventur (z přednášky pak vznikl šestidílný seriál skvělých článků na Games.cz), jsem se rozhodl pro značně uvolněnější pojetí prezentace, která vychází z faktu, že je prý velká část hostů především filmovými diváky bez detailnějšího povědomí o světě her - tedy jakési poučené laiky. Vezmu to proto spíše populárně, a také trochu osobně. Přesto jste samozřejmě srdečně zváni, s sebou ovšem vezměte přítelkyni nebo třeba osvícenou maminku ;-). 

Pokud se nepletu, bude to moje vůbec první přednáška tohoto typu, sám jsem zvědav, jak to zvládnu. Těším se na vás, detaily najdete na webu projektu.

Ráno jsem si na Penny Arcade přečetl čerstvou kauzu o velmi "originálně" vedeném PR v podání agentury Ocean Marketing - v kostce šlo o dalšího v dlouhé řadě nabubřelých podnikavců, pro které je zákazník onuce a který se ke své smůle nedokáže ovládat ani tváří v tvář poměrně vlivnému hernímu médiu. Jenže dočtením článku a pousmáním se nad něčí neschopností to v dnešní době na internetu zdaleka nekončí a já zírám, co všechno se vzápětí spustilo. Na fórech, na Twitteru a dalších sociálních sítích, na Redditu a kdo ví, možná i před domem onoho vykutáleného obchodníka.

Podobných kauz není málo, tahle je ale zábavná z tolika různých důvodů, že zůstává rozum stát. Třeba už ten produkt, který propagují (na místě je poznámka, že nejsou výrobci) - nadstavba ovladače, která by snad teoreticky mohla pomoci některým lidem s pohybovým omezením, spíše je ale cílena na naivní hráče, kterým slibuje o zlomek vteřiny rychlejší reakci. Pak třeba Twitter účet oněch zoufalců, kteří jej založili s překlepem ("Ocean Marketting") a v reakci na negativní ohlasy bez okolků uráží jistého editora z IGN. Dále jejich extrémně zábavný oficiální web nebo smazaná page na Facebooku, kde snad měli i své osobní údaje. Řada indícií, které naznačují, že podobně pozoruhodný servis poskytují už nějaký čas. No a pak samozřejmě to hlavní, tedy lidová tvorba - viz tady, tady, tady nebo tady. Internet je úžasné místo. Já se skvěle bavím a pan Christoforo má své PR, po kterém tak toužil.

Update: Další vývoj v kauze. Update 2: A další vývoj, pravděpodobně už definitivní.